padám, umírám

20. ledna 2013 v 1:21 | s.
Nahoru a dolů, stačí maličkosti.
Blázním.
Ztrácím se mezi realitou a fantazií.
Sny, sny..
Chvíli šťastná, chvíli prázdná.
Zamilovaná.
Nešťastně, s největší bolestí a vědomím, že to byla moje chyba.
Umírám a nebo se to už stalo.
Kdo mi podá ruku? Vytáhne mě nahoru?
Nevím, jestli to vůbec chci.
Každý den se můj svět mění.
Zítra to nikdy nebude jako dnes.
Děsí mě to.
Upadám do chvilek úplného vyčerpání.
Vyčerpání všech odpovědí na otázku 'proč, proč zrovna já'.
Všechny nesnáším. Protiví se mi lidi okolo mě.
Nechápou moje myšlení, chodí po povrchu.
Neznají hloubku. Ničeho.
Deprese, jizvy na srdci, na rukou.. jedny se zahojí a druhé už nikdy.
Hádej.
Nic z toho nesmažeš.
Všechno se to stává pomalu ale jistě tvojí součástí.
Cítíš jak se ti to dostává pod kůži.
Staré známé, nejlepší kamarádky, notak, otevři jim dveře, přivítej je, kdo jiný už ti teď pomůže?
Deprese ruku v ruce s anou, těší se až se opět zabydlí v tvé hlavě.
Tentokrát už navždy..
 

i'm so sorry for being such a bitch

7. října 2012 v 20:28 | s.
sweet sixteen bitch, lol

Mám pocit, že celej svůj život tak nějak promeškávám svoje šance.
Je to únavný. Moc únavný a ničí mě to.
V pátek sem promeškala svoji šanci, seznámit se blíž s klukem, kterej mě něčím strašně přitahuje.
Jsem srab. Nebo spíš sem nevěděla, co čekat.
Raději sem se s ním nesešla. Bylo to ve tři ráno.
Byla jsem v klubu a rozhodně jsem nebyla střízlivá. Naopak.
MDMA, tráva, tráva, tráva, tráva... alkohol.
Bylo mi skvěle a netušila jsem, proč se mi ozval.
Byl v jinym klubu, v jiný části města a já se za ním neměla ani jak dostat.
Odjel domů. Pak sem si uvědomila, že jsem kráva.
Celej včerejšek sem byla v dojezdech po MDMA, takže jsem spala.
Zato celý dnešek sem myslela jen na tuhle promeškanou šanci.
Teď je na týden v zahraničí.
Cítím se zmateně.
Něčím mě šíleně přitahuje. Když se na mě v pátek usmál, bylo mi šíleně!
Myslela jsem že to je všema těma drogama.. Nebylo.
Když si ten úsměv vybavím teď, cítím se stejně.
Co dál? Čekat na další pátek? Další příležitost?
Mrzí mě, že nemám s kým o tom mluvit.
Moje asi nejlepší kamarádka T. se tváří, že ji to moc nezajímá.
Vlastně ji chápu, jen sem teď na všechny ty pocity sama.
Děsí mě to.
Od zítra musím zase omezit jídlo na minimum. Až se za týden vrátí, už bych mohla být hubenější.
Moje večeře? Zelený čaj a hrst slunečnicových semínek.

To je to jediný, co teď můžu dělat. Celý týden.
Budu chodit běhat a cvičit. Nebudu jíst. Téměř.
Cigarety a voda to jistí. Jako vždy.
Nenávidím se za to. Ale nemůžu už dál být 'normální'.

Věřím, že štíhlostí se všechno vyřeší, ale.. co když ne?
Co dál?
Zůstanu stejně sama? I když budu vypadat tak , jako sem vždycky chtěla?
Budu tak někdy vůbec vypadat?
Potřebuju někoho, komu se s tímhle vším můžu svěřit.
Ana..